Hranice bolesti a utrpení

10-11/07/2020 | Akce | Divočina: Oybin-Sněžka #3

Lázeňská promenáda a nedaleký park v Oybinu rozhodně nejsou v pátek večer místem, kde by tepal život. Spíš než na davy hostů popíjejících na lavičkách minerálku, tam potkáš lišku, která Ti popřeje dobrou noc. Obzvlášť v dnešní době, která ani v Německu příliš nepřeje srocování velkých davů. Tuhle podivnou ospalost druhý červencový pátek alespoň maličko rozvířila banda jednadvaceti borců. Do Oybina zamířili běžci a běžkyně za diametrálně odlišnou činností, než jsou masáže, bahenní koupele a posedávání v parku a přilehlých lázeňských kavárnách (o kterých po loňském ročníku víme své).

Na posvátné půdě pod skalním hradem a klášterem, který založil Karel IV. jsme původně měli stanout před šestou hodinou večerní. Zúžení na silnici 35 z Liberce na Děčín, páteční dopravní špička a motorkář, který se proletěl vzduchem aby následně přistál v protisměru (uf, na místě byla sanitka, doufám, že přežil) posunulo start o hodinu. Nebyly to jediný vidle, který namířily své hroty na náš podnik. Ve čtvrtek vyšlo varování meteorologů před silnými bouřkami. Nakonec došlo pouze na pár propagačních kapek. O týden později mi teta z Bystřice nad Pernštejnem líčila, jak u nich v pátek během pár hodin napadly čtyři milimetry a ve vedlejší Nedvědici osm. Došlo prý i na malý uragán. Voila. Našim běžcům zapršelo až druhý den na Sněžce a s tím už se většina z nich popasovala (upřímně, nic jinýho jim ani nezbylo).

Odstartováno! Jednadvacet statečných mužů a žen vyráží za pět sedm. Většina jich má našlápnuto na Sněžku. Vedle nich se staví na start tací, kteří se hodlají srdnatě poprat s tratí a podle sil na Jizerce odpadnout nebo přežít do cíle. Den předem se zformovala doprovodná skupina pádící do Mníšku na vlak v 22:12. Díky hodinovému záseku na rychlostce se rozpadá ještě před startem. Kluci vybíhají s novými cíli a jen Jarda sprintuje první stoupání na Scharfenstein takovým stylem, že by si na vlak patrně ještě chvíli počkal... kdyby neběžel až na Sněžku. Tím ovšem způsobuje ve startovním poli pozdvižení. Chce zastrašit pronásledovatele, nebo se ukázat a pak potupně odpadnout? Ani jedno. „Na začátku, když seš čerstvej, si uděláš náskok a pak spolíháš na to, že později už jdou všichni plus mínus stejným tempem. Udržíš to až do cíle, zvítězíš.“ vysvětlí nám to Jarda o sto kilometrů později, v cíli u piva.

My sedáme do auta, vyrážíme do Uhelný. Dvoučlenná marodka já (aka achilovka) a Honza (aka koleno) plus Martina. V Uhelný taháme stůl na trávník před hrázděným domem č.p. 4 stojícím na návsi. Jako každý rok nás hostí Milan se Zuzkou. Jarda letí kosmickou rychlostí a tak na něj musíme zakřičet, ať si jde dát pivo. Přijímá. Registruju prvního odstoupivšího Michala, jehož zářezy na pažbě z Beskydské sedmičky stálé posádce Divočiny naháněly před závodem hrůzu. Dneska to nesedlo. Škoda. Každopádně díky za organizaci boží občerstvovačky na Oldřichovském sedle. Podle všeho hodně běžcům ten večer zachránila kůži.

Věci se ale začaly dít už před Kozou. Zatímco Jarda drží vysoký tempo, formuje se skupinka pronásledovatelů Venca, Marian a Honza. Můj běžecký parťák Michal (nyní jediný svého jména ve startovním poli), se kterým jsme se loni dobelhali na Sněžku, přidává za Uhelnou na tempu. Na pohraničním trailu se přidává k pronásledovatelům. Na tom trailu, na kterém borcům nad hlavou sviští impozantní listy větrných elektráren. „Vydávaly neskutečně uklidňující zvuk, že se mi začalo chtít spát. Říkal jsem si, co tady vlastně dělám, proč neležím doma v posteli. Musel jsem se chvíli přesvědčovat, že jdu dál, že to nevzdávám.“ Pocity, který mi pak líčil Míra Baxa naprosto chápu. Překonávání krizí, schopnost běžet ještě desítky kilometrů i když ses před chvílí cejtil zralej na to hodit ručník do ringu, mám na dlouhým běhu taky rád. A cením si toho, že se Míra kousnul. Dalším borcem, který srdnatě překoná svoje krize je Víťa. Poprvý umírá v bučinách a pak se silou své vůle dostává do cíle držíc se své party (Románek a Láďos). V cíli pak Míra a Víťa společně s další dvojkou rozšířili skupinu, která dala svoje první kilo na Divočině. Ale moc předbíhám.

Mezi Výhledy a Lysým vrchem se borci prodírají zarostlou loukou. Loni jsme se jí snažili vyhnout a byla běhatelná, letos z ní radši většina prchá na asfalt. Na rovnice před Albrechťákem Venca s Michalem brutálním tempem trhají skupinku na dva kusy. Čeká je vstupní brána do Jizerek. Místo, které má na trati zvláštní atmosféru. Opouštíš tam definitivně civilizaci a zároveň se nad Tebou zavírá obloha. Čas vytáhnout čelovku. Dají se tam zažít i bizarní setkání. Jedno se podařilo Romanovi loni. „Vytahovali jsme před stoupáním na Špičák čelovky a hole. Najednou se odkudsi ze tmy vynořil chlapík, evidentně místní. Na dotaz, kam tak v deset večer spěcháme, jsme mu odpověděli: 'Běžíme na Sněžku'. Zalil mě u toho pocit hrdosti. Říkám si, jaký jsme borci. Chlapík ani nehnul brvou: 'Jó, tady se to střídá, taky tady jezděj a běhaj těch Kopkových 1 000 mil'. Nic už jsme na to neřekli a radši běželi dál.“ Na to řeknu jediný: No a co jako.

Odkud není návratu

Podpůrný tým přečkává noc na Jizerce. Ráno odbavuju běžce a sleduju jejich tváře, rozpoložení, emoce. Kolem půl třetí se jako první přiřítí Jarda. Vrhá se na svýho Radegasta. Pokud by bylo podmínkou pro dokončení pivo na ex, Jarda by s tím problém neměl. Jarda je rozmrzelý z toho, že bloudil kolem Ptačích kup a Holubníku. Jinak ale vypadá naprosto v cajku. Doplňuje zásoby a bleskově vyráží. Čeká ho osamělý běh prázdným krkonošským hřebenem. Po třetí hodině ranní přibíhá Venca pronásledovaný Michalem. Z kluků je cítit odhodlání a zdravý hec. Nocí přes Jizerky proběhli spolu. Na hřebeni Holubníku potkali mlhu. Závidím jim všechna ta magicky ztichlá místa proběhnutá v nevlídném, horsky ponurém počasí. Po krátké pauze vybíhají spolu. Dlouho jim to ale nevydrží. Před Jakuszycemi Venca bere roha.

Nebe se pomalu otevírá. Na Jizerku přibíhají další borci. Útrápených výrazů přibývá. Hranice bolesti a utrpení, která dělí chlapce od mužů (a dívky od žen), se nemilosrdně blíží. Kdo z Jizerky doběhne do Jakuszyc a vydá se dál na hřeben krkonošský, má už jen pramalou šanci dostat se pohodlně zpět do civilizace. Ondra s Honzou jsou ještě plni elánu. Oba jedou na osobák a Ondra ještě věří, že ze Sněžky poběží zpátky do Liberce. Na hřebeni ho to brzy přejde. Hecne se ale natolik, že po stopách hůlek docvakne u Sněžných jam Michala. Na Jizerku doráží Míra. Vleklou krizi zpod větrníků překonal na Holubníku. Po dosažení této mety (kde předloni vzdal) už jeho hlava seznala, že je hoden dojít do cíle. Na obzoru však stále nevidím žádné ženy. Ve čtyři hodiny dorazí zpráva od Zuzky. Sbíhá do Liberce a chystá se proběhnout prázdnými ulicemi města domů rovnou do svý postele. Natočeno má šedesát kilometrů. Třetinu o samotě přes Jizerky. V pět mi píše Kuba, že je doma na Královce. Doprovod, co si dal svoje vlastní plnotnučné ultra. Nad ránem přijíždí na naše stanoviště auto. Vyleze z něj Sid, vrhne se na lavičku a začne vybalovat luxusní catering pro Romana a Víťu. Někdo si to ale umí zařídit. Postupně se na Jizerce sejdou tyhle tři borci s Láďosem, Honzou a Marianem. Povinné cigárko, kávička a jde se dál. Po chvíli se Honza vrací a zalézá do (mého) spacáku. Game over. Posílám ho na vlak do Kořenova. Vylučovací metodou zjišťuju, že zbývají na trati zbývají Dáňa s Katkou. Čekáme. Od Panského domu se k nám pomalu blíží zbědovaná silueta. Dáňa toho má plný kecky (puchýře na obou chodidlech). Přijde mi ale vysmátej. Jako chodec má splněno, přežil noc. Po chvíli v dešti a zimě zavelíme k odjezdu na snídani do Kořenova. Po Katce ani památka. Mobil má nedostupný. Při odjezdu na nás gestikuluje Sid navrátivší se z Orle. Před chvíli kolem něj proběhla Katka. S pytlem od odpadků na těle místo pláštěnky. Zas tak mě to nepřekvapuje. Jdeme snídat.

Mezitím borci bojují na hřebeni Krkonoš. Na špici je to souboj o to, kdo se lépe zásobil. Všechny chaty jsou po ránu zavřené. Minimum vody. K tomu hřebenovka, která je místy rozbitá natolik, že se nedá běžet. Jarda hlásí Sněžku bez výhledu, ponořenou do mlhy v 7:58. Na Modrodolskou přibíhá v devět ráno a dostává se mu VIP servisu. Paní domu usoudí, že než aby pobíhal sic čistý leč nahý po boudě (jeho věci teprve vyjíždí z Kořenova), donese mu čajík až na pokoj. Venca se svižnou chůzí blíží do cíle na druhém místě. Za Špindlerovkou přidává víc a víc do kroku. Na zádech cítí dech pronásledovatelů, slyší hlasy. Po pár metrech už to ale nejde, zvolní a otočí se. Nikde nikdo. Probdělá noc v horách si začíná vybírat svou daň. Venca dobíhá druhý hodinu a třináct minut za Jardou. Před polednem doráží podpůrný tým a vysvobozuje (polo)nahé borce z jejich pokoje. Se smutkem v duši přijímáme telefonickou rezignaci Chmeldy, který se zítra potřetí v řadě na Sněžku nepodívá (škoda, jeho způsob pojetí kila ve dvou a půl dnech mě pokaždé bavil). Předáváme batohy a jdeme s pivkem vyhlížet na verandu běžce. Mezitím, tři kilometry vzdušnou čarou od nás propukají Michal s Ondrou v hurónský řev. Turisté v pláštěnkách kolem nich nechápou, proč jsou ti dva nalehko oblečení chlapci tak hlasití. Sněžka zdolána. Následuje euforický sestup od Obřího dolu a diskuze na téma polévka a guláš. Vidina chutných pokrmů způsobuje, že borci zakufrují a minou odbočku do Modrého dolu. Magická přitažlivost guláše je však nakonec neomylně dotáhne do cíle. Postupně přibíhají Marian a Míra. Posloucháme hrdinské historky chlapců, načež mi začne vyzvánět telefon. „Čau, kde maj na Sněžce točený pivo.“ Roman zdolal Sněžku. Kolektivně ho navádíme do správného výčepu. Roman kolegiálně čeká na zbytek sestavy a do Modrého dolu doráží společně s Láďosem a Víťou. Všech deset mužů v cíli.

Královna Divočiny

Závěrečný odstavec věnuji ženě. Divočina a stovka obzvlášť jsou podniky, které lákají pestrou směsici běžců a běžkyň. Jestli mě na nich něco obzvlášť baví, tak jsou to neskutečné příběhy, které během pár desítek hodin napíšou. „Ahoj, jsem v Adru a chci běžet stovku, na start dostopuju a s ubytkem si nedělej starosti, kdyžtak hodím někde bivak“. To byl můj první kontakt s Katkou, která opravdu dostopovala... až do Kněžic. Pak už to nešlo, a tak si prostě stopla nás poté, co jsme se konečně rozjeli z kolony. No problem. Hodili jsme jí batoh (pod jehož tíhou bych se na treku nejspíš zhroutil a rozplakal) do auta. Na zadním sedadle si Katka zjednala mezi Dáňou a Romanem respekt a oznámila celé posádce vozu, že ji druhý den pod Sněžkou vyzvedne kámoš, který ji odveze do Chamonix na lezeckej mejdan. Jméno toho podniku si už nepamatuju, o jeho obtížnosti však nepochybuju. V prostoru startu si ode mě vyžádala brífing. Neznala trasu, neměla nabitý mobil. A pak prostě vyběhla. Když se ocitla ve Frýdlantu, stopla si partu kluků, co zrovna jeli ve směru od Kozy a nechala se hodit zpět ke Kozovi na trasu. Nad ránem ji u Protrženky přemohla únava. Lehla si na cestu. Po probuzení zapnula standby režim a doběhla na Jizerku... kde nás nenašla. V Panském domě dostala od servírky čaj a protože začínalo pršet, slečna ji ochotně vystřihla do pytle na odpadky dvě díry a vyrobila tak provizorní pláštěnkovestu. Dobrodiní na cestě potkala vícero. Celé její putování ji provázeli dobří andělé, kteří ji tu věnovali margotku, tu rohlík či přesnídávku. Když jsem se v Modrém dole chystal na odpolední siestu, zazvonil mi v 15:29 telefon. „Ahoj, jsem na Sněžce, jak se prosímtě dostanu na chatu?“ Katka stanula na nejvyšší hoře Čech jako poslední, jedenáctý běžec. Jen o hodinu později, než jsme to loni uzavírali my s Michalem na sdíleném pátém a šestém místě. A to si myslím, že jsme měli slušné tempo a nekufrovali jsme.

Respekt všem!

Celkové pořadí: 1. Jarda Gottvald 14:00 hod (FKT) | 2. Venca Kolář 15:13 hod | 3.-4. Michal Felgr + Ondra Sanetrník 16:44 | 5. Marian Böhm | 6. Míra Baxa | 7. Honza Myslivec | 8.-10. Roman Soukup, Víťa Pokorný, Láďos Melone | 11. Katka Mandulová

Poděkování: Honza Tauchman za fotky, dopravu na Oybin a doprovod | Martina Otavová za doprovod | Zdenda Devátý, Maruška Zelená za dopravu na Oybin | Milan se Zuzkou za občerstvení v Uhelné | Michal Černý a jeho paní za občerstvení U Kozy | Modrodolská bouda za skvělý servis v cíli

Chci na Homepage!