Souboj s živlem

22/06/2020 | Akce | Jizerská Divočina

Pětadvacet běžců stoupá libereckou Pražskou ulicí. Semaforová loterie na Šalďáku. Stihneš, běžíš, nestihneš, čekáš. Táhlá pasáž po betonových kostkách Masaryčky podél kolejí. Prudce se zvedající stezky za Lidovými sady. Nejkratší (ne)cestou na Žulák a rychle zpátky. Za rekordem, pod hodinu, za pivkem. Každý podle svého gusta. Běhy z Vokna na Žulák už mají sakra dlouhou tradici. Od roku 2016. Po roční pauze přibylo další dějství. V jednom týdnu čekal běžce Žulák, Maliník a o víkendu třicítka po Jizerkách. Dlouhá Divočina byla obzvláště divoká. Duch Jizerských hor nás nešetřil.

Startovní foto Jizerské Divočiny v Mníšku

Letošní první Jizerskou Divočinu jsme zasadili do týdne završeného letním slunovratem. Náhoda? Nikoliv. Krátce před slunovratem se měly naše běžecké boty dotknout posvátné půdy pod skalním hradem a klášterem v Oybinu. O patnáct, dvacet a více hodin se tytéž boty měly škrábat na Sněžku. Všechno by do sebe zapadlo kdyby... Stačí říct jedno slovo. Koronavirus. Víc netřeba. V přepracovaném kalendáři jsme vyhradili červen Jizerkám. A Oybin-Sněžka 100k posunuli na červenec. Díky otevřeným hranicím bude v původní trase s německou i polskou částí.

Žulový vrch a Maliník

V pondělí zahodit pracovní pomůcky (třeba notebook), natáhnout na sebe triko a trenýrky a hurá do Vokna. Před Voknem pozdravit starý známý a přivítat nový tváře. S někým se nevidím celou zimu, s někým poctivě trénuju ve svitu čelovek. Tvrdé jádro drží pevně, širší okruh běžců tmelí Divočina. Hlavní myšlenka v praxi.

Startovní foto před Voknem, výběh na Žulový vrch

Skupinové foto a je odstartováno. Dnes na Žulák. Výběh Pražskou má grády. Pestrobarevný had běžců si klestí cestu davem lidí spěchajícím kamsi. V pondělním večeru působí jako malé zjevení. Na Šalďáku poctivě čekám. Zdejší semafory jsou loterie. Skupinka šesti borců nasazuje ostré tempo pod čtyři minuty na kilometr a mizí v dáli. Trhat ji začne první mírný kopec u ZOO. Za dětským koutkem stoupá trasa prudce vzhůru. Není pevně daná, takže kratší = lepší (= strmější). Pole běžců se roztahuje. Na čele zůstávají největší chrti vedení Vencou, Martinem a Petrem. Skupinu pronásledovatelů pomáhá táhnout první žena Gábi. Nohy se v kopci zalévají kyselinou mléčnou, dech se zrychluje, hodinky zoufale pípají. Nadoraz jdeme všichni. Škrábeme se strání z červené turistické na běžkařskou, zkracujeme serpentýny a pak průsekem na Žulák. Ještě před průsekem potkáváme čelo letící z kopce. Kdo umí seběhy, ten dnes nezapláče. Běžím z Žuláku s Honzajem a Klárou v hloubi pole. I tak to drtíme. Od Strážního buku se uzavíráme ve svých nitrech a nasazujeme strojové tempo. Vnímáme ho skrze údery podrážek o tvrdý asfalt. Na semaforech docvakneme Martina. Červená nás ale opět rozdělí. Dnes je Šalďák přísný. Venca dobíhá první v čase 43:51. Bez semaforů by padl rekord.

Běžci u patníku na Žulovém vrchu Divočina relax v baru Vokno v Liberci

Ve středu běžíme na sedlo Maliníku. Cílové pivko čeká ve Stánku. Žádný seběh, čistá vrchařina. Startovní foto a jde se na to. Pole běžců po pondělku prořídlo jen nepatrně (mě na trať nepouští kotník, tak se pasuji do role časomíry). Pražská napoví, jak na tom jsou po Žuláku nohy. Ztuhlé svaly je potřeba rozhýbat. Trasa je dnes civilnější. Žádné divoké zkratky lesem. Semafory, Masaryčka a po červené turistické (se zkratkou po asfaltu) vzhůru na Českou chalupu. Regenerace od pondělka proběhla úspěšně. Soudě alespoň podle soubojů na čele i v poli. Venca zdrhá u Lidových sadů a titul nejrychlejšího pokořitele Maliníku si bere sólo výstupem v čase 33:20. Za ním se řadí Tomáš s Martinem. O páté místo svádí souboj Michal s Honzou. Stoupání z Český chalupy není zadarmo a borci ho vybíhají v těsném závěsu. Lepším sprinterem je dnes Michal. Ženami prolétne jako kometa Maruška, dvojnásobná pokořitelka PVLH. V cíli mé narážky komentuje slovy „Rozbíhám se většinou na dvacátým kilometru.“:-) Gábi si druhým místem hlídá celkové umístění. Skvělá práce a zasloužené pivko pro všechny!

Z Mníšku do Vokna

Kačka: „Čau, co je pravdy na kalamitním stavu pro Liberecký kraj?“
Luky: „Vůbec nic. Vezmi ale plavky.“

První dlouhá Divočina letošního roku se vydařila. Díky počasí ji zařazuji do kategorie těch nejikoničtějších běhů vůbec (ač bohužel opět z pozice časomíry). Jizerská Divočina začala už ráno pohledem z okna. Chápu všechny, kteří vzdali a nedorazili, chápu všechny, kteří se vydali v půl třetí na liberecký nádraží. Byl to boj člověka s živly. Do Oldřichovských bučin dovedla běžce žlutá turistická značka. Za normálních okolností běžná, fádní asfaltka. V sobotu o fádnosti nebyla řeč. Tekla přes ni totiž Jeřice.

Startovní foto před Voknem, výběh na Žulový vrch

Michal: „Běželi jsme na špici a před sebou uviděli chlapíka, jak stojí vedle svého auta a přemýšlí, jak tu velkou stometrovou kaluž projet. Tak jsme mu to ukázali. Vody bylo po kolena. Museli jsme dělat pořádný koňský kroky. Rázem bylo jedno, jestli prší, nebo ne. Naše boty ztěžkly. Ještě ve vlaku jsme se hecovali, že se po cestě vykoupeme v Černý Nise, nebo na Lesáku. Po třech kilometrech jsme měli tento cíl splněný. Mokrý jsme byli prakticky celý.“

Ve stejné době jsem se blížil do okna vyhlížet borce. Na dotaz, jestli teda opravdu pršelo, nebo déšť odpoledne ustal, mi můj běžecký parťák Michal řekl, že vlastně neví. Bylo to fuk, vody bylo všude i tak dost. Stezky se proměnily v koryta potoků, voda padala ze stromů. Byli i tací, kteří se před rozlitou Jeřicí zuli. Luxík udržel boty suché první deset, možná i více kilometrů. Klobouk dolů! Vím, že se v mokru dá běhat překvapivě pohodlně. Noha mokrou botu brzy ohřeje. V sobotu to nefungovalo. Stezky byly v takovém stavu, že do bot proudila stále nová a nová chladná voda. Ve Vokně se na tom shodli všichni.

Běžci stoupají do Oldřichovských bučin Rocky Balboa v Oldřichovských bučinách

Trasa Oldřichovskými bučinami vede parádním trailem. Bukové lesy, žulové skály, divoké seběhy. Jeden takový hned na začátku zmátl část špice startovního pole. Žlutá TZ vyvedla běžce na hřeben bučin a předala je zelené TZ. Krátký seběh směrem do údolí. Abys udržel zelenou, musíš být pozorný a včas odbočit na trail vedoucí pod hřebenem Špičáku. Přes magickou Skalní bránu až do sedla „U Kozy“. Trail nakonec po krátkém bloudění trefili všichni. A pokračovali bučinami směrem na Poledník, před kterým se odbočilo na Závory. Odtud po krátké aslfatové vsuvce dovedla běžce lesní cesta měnící se v trail do Rudolfova.

Michal: „Na Závorách jsem si všiml, jak ze mě stoupá pára. Prádelna. Pokračoval jsem sólo po aslfaltu a maličko si zaběhl, než jsem trefil odbočku na Milíř. Seběh do Rudolfova stál za to. V bahně přede mnou se rýsovaly stopy běžeckých bot. Respektive stopy smyků a urputné snahy udržet se na rozbahněném trailu. V Rudolfově jsem si řekl, že to nejhorší mám za sebou. Nebyla to pravda.“

Údolím Černé Nisy se valily hektolitry vody. Trasa vedla přes mostek, zvedala se zpátky do Jizerek. Běžce vedla k Vodnímu zámku. Mohutné stavbě, která je součástí přivaděče vody z vodní nádrže Bedřichov do Rudolfovské elektrárny. Kolem objektu se nahoru šplhalo po čtyřech. Doběhnout na Maliník, vyškrábat se na Žulák (poslední zlomyslnost na trase Divočiny) a hurá dolů do civilizace. Za kulturním šokem, mezi čisté a suché lidi do města. Boj s přírodou přežilo všech jednadvacet statečných žen a mužů. Velký respekt všem!

Celkové pořadí muži: 1. Venca Kolář | 2. Martin Staněk | 3. Tomáš Kašše
Celkové pořadí ženy: 1. Gábi Tišerová | 2. Zuzka Kocumová | 3. Klára Procházková

Vokno - Žulák - Vokno: Venca Kolář | Gábi Tišerová
Vokno - Maliník: Venca Kolář | Marie Zelená
Mníšek - Vokno: Venca Kolář | Zuzka Kocumová

Chci na Homepage!