Sto kilometrů z Lužice do Krkonoš

26-27/07/2019 | Akce | Divočina: Oybin-Sněžka

Seš magor. Dost pravděpodobně to ze mě vypadlo, když za mnou můj parťák Honzaj přišel a oznámil mi, že v rámci výstavy starých map Jizerek vyšel reprint mapy Vom Oybin bis zur Schneekoppe. A že my tyhle dva body spojíme jedním epickým stokilometrovým během. Úplně nejdřív jsme si mysleli, že na starých mapách byla tato dvě místa spojena značenou hřebenovou trasou, kterou kdysi vytyčili němečtí turisté. Nebyla, poprvé je spojili až naši borci v roce 2018. Od toho slavného okamžiku se Oybin-Sněžka zařadil mezi ikonické běhy Divočiny.

Divočina: Oybin-Sněžka 2019 startovní foto

Proběhnout kus Žitavských hor, celý Hrádecko, Jizerky a Krkonoše na jeden zátah mě tenkrát přišlo postavený na hlavu, ale budiž. V zimě v hospodě u vietnamský polívky se prstem po mapě kreslí parádně. Slovo dalo slovo a běh z Oybinu na Sněžku byl zařazen do seriálu Divočina na červenec 2018. Svoje dosavadní maximum (62 km) jsem vytýčil o rok dříve na Horské výzvě v Jeseníkách. Běžně jsem polykal dvaceti až třicetikilometrové běhy. Vše za těmito hranicemi bylo zcela mimo rámec mé představivosti. Vyběhnout z Oybinu na Sněžku mi tenkrát nakonec nedovolil kotník. Vyrazil jsem na nejvyšší horu republiky s pěší skupinou. Až do Krkonoš šlo všechno skvěle. Pak jsme začali trpět. Míša vyčerpáním usnula pod Szrenicou (aby následně vstala jak bájný Fénix z popela), na Toma jsem se tamtéž bál promluvit, aby mi nedal bombu, Áďa vzdala na Špindlerově boudě. Sborově jsme všichni nadávali na rozbité chodníky cesty česko-polského přátelství. I přesto jsme to my pěší dali nejdéle za 30 hodin (já), pouze s jedním odpadlíkem.

Divočina: Oybin-Sněžka 2019 původní mapa

O rok později jsem se postavil na start Divočiny Oybin-Sněžka se skvělou partou a chutí běžet. V nohách kvalitní příprava, v hlavě pokora po zkušenostech z loňska a po boku motor v podobě silně motivovaného parťáka Michala. Prvním velkým úkolem však byla káva a zákusek v Cafe Meier na lázeňské promenádě. Splněno. Společná fotka devatenácti borkyň a borců a jde se na to. Celkem se nás na Sněžku vydalo sedmnáct, dva další borci Ivan a Jiřik nám udělali doprovod pro první třetinu trati.

Vybíháme.

Trháme se hned na začátku. Ve třech se držíme zpátky a necháváme odběhnout skupinku chrtů. Zittauer Gebirge dáváme v poklidném leč svižném tempu. Scharfenstein, pískovcové skály, vyhlídka Töpfer. Mezi Eichgraben a Hartau je pole kukuřice. Představuju si, že za méně jak 20 hodin bude mít krajina kolem nás subarktický ráz. A že se od polí s kukuřicí dostaneme mezi kleč a lišejníky po svejch. Hraniční přechod a jsme zpět v Čechách. Hrádek nad Nisou. Vzpomínám na Toma, který si loni odskočil z trati do pivnice Národní dům na jedno exovaný pivo. Na pozdní večer je ještě pořád děsný vedro. Oldřichov na hranicích. Stále držíme svižné tempo. Snažíme se nevytáčet náš motor hned na začátku do vysokých otáček (rozuměj snažíme se s Martinem vysvětlit Michalovi, že stovku nemůže přepálit hned na začátku). Z Oldřichova vede parádní trail podél hranice s Polskem skoro až do Jizerek. Od hranice se zhruba ve své třetině na pár kilometrů odpojí v Uhelné, kde máme občerstovačku (díky místním Zuzce a Milanovi). Na návsi je transparent vítající naše borce, stůl, židle, pivo, koláč, chumel dětí, hostitelé a Roman (jeden z účastníků našeho zájezdu) užívající jejich pohostinnost. Paráda! Motor (Michal) nás po krátké zastávce žene dál.

Trail podél hranic pokračuje na Výhledy, pak se odklání směrem k Hornímu Vítkovu a na Lysý vrch. Nejzápadnější výběžky Jizerek. Druhá občerstvovačka. Potkáváme se s několika borci z chrtí skupinky. Marian chytá úpal, Roman zvolňuje tempo (běží s dlahou na ruce), Vítek zvolňuje s Romanem. Stmívá se. Pokračujeme v pěti, vstupujeme do temných hvozdů jizerských. Jizerskohorské bučiny kolem Oldřichova v Hájích, parádní technické výběhy a seběhy. Tradiční zastávka U Kozy a psychická příprava na následující stoupání. Marian vzdává, velká škoda. Věřil jsem, že to se svými zkušenostmi chrtům nandá.

Stoupáme strmě bukovými lesy. Najednou se v hustém podrostu objeví silueta člověka. Na cestu se škrábe Láďos s vysvětlením, že si potřeboval na chvíli zdřímnout. Přidává se k naší pětici. Za Hřebínkem je čas na první motivační hudbu. Nocí nám vyhrává jamajská hudba v podání skvělých TiNG. Pod Ptačími kupami nás s bolestnou grimasou opouští Láďos. Zkrátí si to po asfaltce na Žďárek a Čihadla. My se škrábeme na Ptačí kupy. Až nahoru, kde Roman vyhlašuje siestu. Tuhle část trati maličko vypouštíme, naše tempo už není tak svižné. Přijde ještě náš čas. Holubník, Černá hora. Jsme v srdci hor.

Za rozcestníkem, kousek za Černou horou, se cesta stáčí doleva. Sbíhá se po povalovém chodníku, místy rozbitém. Z kopce se běží dobře, trháme se s Michalem od naší partičky a pokračujeme svižným tempem vstříc svítání. Rozmezí, Čihadla, dlouhá asfaltová rovina na Mariánskohorské boudy, Protržená přehrada. Voláme si s Maruškou a Eliškou, podporujeme se na dálku. Velká část borkyň a borců v zadních řadách vzdala, holky se statečně drží. Za Protrženkou svítá. Potkáváme Láďose, který je zralý na hod ručníkem do ringu. Blížíme se k občerstvovačce na Jizerce, kde na nás čeká Majda s Liborem, kafe a naše krabičky se zásobami.

Před Jizerkou maličko kufrujeme. Na louku před horskou službou dobíháme v dobré náladě. Před námi kolem Majdy a Libora zatím proběhli čtyři borci. Dáváme se dokupy, doplňujeme zásoby a vrháme se spolknout poslední etapu. Seběh k Jizeře, hraniční most, Orle. Za Orle přichází čas na další set motivační hudby. Zahajují The Proclaimers „I'm Gonna Be (500 Miles)“, pokračují AC/DC „You Shook Me All Night Long“ a další a další vypalovačky. Nakopává nás to. V Jakuszycích preventivně polykáme aspirin. Dostáváme zprávu, že všichni běžci za námi vzdali, ale že se potkáme na Portáškách, kde je domluvené ubytko. Jediný pěšák v poli Chmelda se drží. Na Sněžku dorazí stejně jako před rokem v neděli svou chůzí ostrou jako břitva.

Divočina: Oybin-Sněžka 2019 zelená TZ z Jakuszyc na Szrenicu

Nás teď čeká dlouhé stoupání na hřeben Krkonoš a cesta česko-polského přátelství. Velká prověrka připravenosti. Posledních dvacet kilometrů. Nad Sněžnými jamami používá Michal poslední voltarenové náplasti. Dobrá nálada pomalu dochází, zatínáme zuby a polykáme kilometry. Náhle se proti nám vyřítí běžec s číslem v šíleném tempu. Poláci na hřebenovce pořádají horský maraton. Další borce mohutně povzbuzujeme. Vydrží nám to do doby, kdy počet běžců přesáhne snesitelnou mez. Na Špindlerově boudě je dobrá nálada ta tam. Doslova se prodíráme davy běžců. Přitom klopýtáme po (sprosté slovo) rozbité kamenité cestě. Představuju si svoje tělo jak vír energie, který se vznáší nad terénem. Poslední kilometry spouštím automat. Tělo se posouvá směrem kupředu, duše je offline. Vnímám blížící se Sněžku. Vidíme ji s Michalem před sebou, ale pořád tam (sprosté slovo) nejsme. Už nevím, jak jsme se tam dostali, ale najednou šlapeme po široké dlážděné cestě a před sebou vidíme Slezský dům s davy turistů. Škrábeme se po řetězech ve frontě na vrchol. Vidina cíle nás žene kupředu. Dokázali jsme to ve 13:30, za devatenáct a půl hodiny.

Divočina: Oybin-Sněžka 2019 Honza Tauchman v cíli

P.S. Na tomto místě je potřeba vyjádřit respekt všem borkyním a borcům. Nejen oné šestici běžců a jednomu pěšímu, kteří se dostali do cíle. První byl Honza (cílové foto výše) krátce před čtvrt na jedenáct. Geniální čas. I ti, kteří dorazili na Jizerku, zdolali úctyhodných 65 kilometrů. Vítek, Maruška i Eliška dali svůj osobák, Martin zvýšil počet naběhaných kilometrů v roce 2019 o čtvrtinu. Romanovi před měsícem při výstupu na Gerlachův štít spadl na ruku padající kus skály, Láďos si na trati zranil chodidlo a na Jizerku se dostal s obrovským sebezapřením. Skoro se všemi jsme se potkali na Portáškách a v klidu strávili sobotní odpoledne.

Chci na Homepage!