Nevyhnutelná souhra okolností

01/06/2020 | Lidé | Lukáš Jokl

Dějiny se neplazí, ale skáčou. Pohybují se kupředu v poklidném tempu a pak, jednou za čas, nečekaně změní kurz. Pád železné opony, hořící mrakodrapy v New Yorku, hospodářská krize, pandemie. Uf. Malé dějiny nás, jednotlivců, se chovají podobě. Nová práce, nový partner, děti, krize a průsery všech možných druhů, však to znáš. V životě leckdy nezůstane kámen na kameni. Ne vždy to lze očekávat a ne vždy to lze mít ve svých rukou. Zdá se, jako by nás kupředu posouvaly nevyhnutelné souhry okolností. Naštěstí se změny nědějí jen k horšímu. Můj velký dějinný skok se odehrál v návaznosti na narození malé Niny. To děvče převrátilo naruby skoro vše.

Punbtíkované kompresní podkolenky Eleven

V tom roce jsem prakticky ze dne na den pověsil na hřebík cyklistiku a oprášil staré běžecké boty (jeden čas jsem se snažil mít běhání jako doplňkový sport ke kolu). Netušil jsem, že většina parťáků z cyklistického světa z mého života postupně zmizí. Zůstali jen ti skalní. Všímáš si, jak silně nás formují naše zájmy a lidé, které na sebe během jejich provozování nabalíme? Stanul jsem tváří v tvář neprobádanému sportu, který byl v mém okolí ochoten provozovat jeden jediný člověk. Parťák z cyklosvěta Libor, se kterým se známe od roku 1988. Ukázalo se, že to pro chod mých malých dějin stačilo.

Poslední říjnový den roku 2014 se konal tradiční sraz našeho cyklistického oddílu. Nejmladšímu účastníkovi bylo necelých pět týdnů. Byla to Nina. V sobotním ránu jsem myslel na Libora, který právě vybíhal na padesátikilometrovou Jizerskou Divočinu (později jsem se dozvěděl, že ji vyhrál). První akce jakýchsi šílených architektů. Uběhnout takovou porci kilometrů mi přišlo jako holé šílenství. Ve skrytu duše jsem ale Liborovi záviděl. Natolik, že jsem v následujících dnech třikrát vyběhnul. Když ti šílenci vyhlásili, že se na začátku prosince poběží Noční Divočina, 25 km z Hejnic do Liberce, řekl jsem si, že to dám.

Autentické foto z mého prvního dlouhého běhu Jizerské hory Holubník

Slovo dalo slovo a s Liborem jsme se v půlce listopadu vydali proběhnout trať. Byl to opravdu chytrý tah. Neběhal jsem roky. Pak jsem si dal třikrát po deseti kilometrech, sednul na vlak a z Hejnic běžel pětadvacet do Liberce. Už si nevzpomínám, jak moc to bolelo. Hlava všechny nepříjemné vzpomínky vytěsnila. Vím jen, že následující týden jsem nemohl pořádně chodit. Dal jsem čtrnáct dní pauzu a před Noční Divočinou šel jednou běhat. Už to nebolelo. OK. Byl jsem připraven. Vlastně ještě na jednu věc z toho dlouhého běhu vzpomínám. Libor měl ve vlaku zbrusu nové boty Inov8 X-Talon. Básnil o té značce už delší dobu (já ji neznal). X-Talony mu neseděly tak, jak by si přál. Už ve vlaku byl rozhodnutý, že je odpoledne lehce vyčistí a vrátí jako nenošené. Po proběhnutí hřebene Holubníku v pozdním podzimu samozřejmě neměl nárok.

Noční Divočinu jsem přežil. Dokonce jsem v tom našel jakousi morbidní zálibu. Maratony na horských kolech taky bolely. Proklínal jsem se na trati, že už se nikdy na žádný nepřihlásím. Že už takovou blbost neudělám. V tomto ohledu se nic nezměnilo. Jen kolo pořád viselo na hřebíku a já se trápil po svých. V pátek jsem nahlásil volno v práci (tuším, že jsem domů přišel kolem čtvrté hodiny ranní). Začal jsem plánovat. Dveře do běžeckého světa se začaly otevírat

Řekl bych, že nejsem sám, kdo po prvním desetikilometrovém běhu nemohl druhý den sejít schody. Čím je tělo trénovanější (v jiných sportech), tím je adaptace snazší. Znáš to? Na začátku trpíš u třech, pěti, deseti kilometrů. Po roce si tu svoji trpnou distanci zaběhneš tři dny po sobě s úsměvem. Stávkující tělo a nevěřící hlava už navykly novému pohybu. Regeneruješ lépe. Hranice možného a nemožného se posouvá. Připravuješ se na dlouhé běhy skoro jako profíci na olympiádu. Běžně jsem běhal desítku, sváteční výkon pro mě byl dvacet až třicet kilometrů. I to časem překonáš. Dvacet dáš po práci, třicet pro radost s parťákem o víkendu. V posouvání hranic tkví podstata dlouhého běhu. A ještě jedna věc je důležitá. Velké dějinné skoky potřebujeme. Když nepřicházejí, je potřeba si je vyrobit, abychom věděli, že žijeme. A co je lepší, než se někde utavit stokilometrovým během…?

Běhání časně zrána Bedřichovecký les

Běhám, tedy jsem

Legenda dálkových běhů Ann Trason vymyslela termín „Life in a Day“. Používala ho pro stomílovky, na kterých prý prožiješ za den tolik výzev, jako v celém svém životě. Vztáhnul bych to klidně na celou běžeckou disciplínu, kde se dá najít analogií se životem vícero. Možná z nás dělají i lepší lidi. Kdoví.

Posouvání hranic možného, cílevědomost, vůle a víra se dají z dlouhého běhu přenést na život. Běh je testovací laboratoří, kde si lze vše vyzkoušet. Běžím-li sto kilometrů, musím vidět před sebou cíl a zároveň se soustředit na přítomný okamžik. Okamžiky, které budou následovat, jsou pro mě otázkou víry. Dojdu do cíle? Nevím, protože v tréninku stovku neběhám a hory a trať jsou nevyzpytatelné. Ale věřím, protože má vůle je pevná a neochvějná. Mimochodem, mám rád i běhy, při kterých se nic nedaří. Právě pro trénink vůle. Nejraději bych to obrátil domů, ale neudělám to. Vůle sílí.

Žulová liga Divočina z Vokna na Žulový vrch Liberec 2018

Mimo těchto ryze niterních záležitostí jsem objevil sociální rozměr běhu. Na jeden sraz u muzea Libor přivedl oba šílence z Divočiny (Honzaje a Macháče). Poznal jsem, jak běhání bolí, kam až lze posouvat hranice možného a hlavně, že je to větší zábava, když nás je na to víc. A taky, že je fajn, když se někomu při výběhu na Žulák (nový ikonický cíl) rozváže tkanička a já můžu na chvíli popadnout dech. Zcela upřímně, nejraději nabírám energii sám. Běh (a pivo po něm) jsou čestnými výjimkami. Stal jsem se jedním ze šílenců Divočiny. Dveře se otevřely naplno, já do nich vstoupil.

Divočina Oybin Sněžka společné foto v Jakuszycích před toaletou Žulová liga Divočina z Vokna na Žulový vrch Liberec 2017 Komisař Noční Divočiny v cíli ve Vokně

Chci na Homepage!