Sebetrýzeň, kterou chceš zažít znovu

30/06/2020 | Lidé | Jan Venca Francke

Jan Venca Francke je renesanční člověk. Jedním z hlavních poselství, které si z našeho setkání odnáším, je pestrost a všestranost. V kontextu výkonů, které Venca předvádí, mi to do sebe dokonale zapadá. Prvotním impulzem pro rozhovor byla letošní účast na lednovém Spine Race anglickým pohořím Pennines. Brutální náloži 430 kilometrů v ještě brutálnějším počasí. Aby se člověk z takového podniku vrátil živ a zdráv, musí být všestranným sportovcem s výborným základem. To vše Venca splňuje. Především díky tomu, že ho pohyb ve všemožných podobách bavil a baví, i díky drilu, který si na sebe naložil na jabloneckém sportovním gymplu nebo v české triatlonové reprezentaci. V neposlední řadě za tím hledejme jeho rodiče, kteří ho s sebou brali do hor a bráchu, který se postaral o kus motivace. Tím jsme naše povídání odstartovali.

Jan Venca Francke Xterra triatlon

Ke sportu Tě přivedli rodiče. Jak se jim povedlo Tě nadchnout?
Jsme z Jablonce, takže jsme to měli blízko do Jizerek. Rodiče mě a bráchu tahali po kopcích, byli jsme pořád v pohybu a přišlo nám to normální. Taková dobrovolně nucená cesta ke sportu, řekl bych. My se nikdy nepozastavovali nad tím, proč sportujem. A oni nám to nikdy neznechutili.

Když nás přestal bavit jeden sport, jednoduše jsme začali dělat jiný. Zůstala mi z toho všestranost. To je moc důležitý. Když vidím dnešní děti, tak je to někdy až strašidelný.

Aplikuješ to i u sebe doma na svých dětech?
Rozhodně. Snažíme se to nehrotit. Máme dva malý kluky, dva a čtyři roky. A zase je k tomu vedeme především tím, jak žijeme. Stejně, jako vedli rodiče mě s bráchou. Taková přirozená sportovní evoluce. Když k tomu přihodíš, doufám, dobrý geny, tak si myslím, že je to daný. Jasně, že v tom je i rodičovský ego. Kdyby kluci nedělali nic, tak budu zklamanej.

Kluci to vnímají jak?
Je na nich vidět, že pozitivně. Baví je běhat po lese, objevovat. My už moc v Jablonci nejsme, žijeme na Mácháči v chatce čtyři na čtyři. Dá se říct, že jsme devadesát procent času venku. Mě pak motivuje jejich nadšení. Taková otcovská hrdost.

Když jsi vyrostl, v jaký moment jsi prvně ucítil, že teď už sport děláš sám pro sebe?
To vím úplně přesně. V momentě, kdy skončila zábava a nastoupil tvrdej trénink. Začínal jsem jako závodní plavec a jako plavec jsem šel na sportovní gymnázium. Dvakrát denně v bazénu, ode zdi ke zdi, to byl fakt tvrdej sport. Do tý doby spadají i moje začátky v triatlonu. Přišly první výhry. Dostal jsem se do triatlonový repre. Bavilo mě to, ale pamatuju si z toho spíš dril.

Jan Venca Francke Cross Triathlon

Oba asi dneska vnímáme sport jinak, než tomu bylo v mládí. Co kluk jako Ty na gymplu od sportu čekal?
Máš pravdu, teď se na sport dívám úplně z jiný perspektivy. Obzvlášť od doby, co se vrhám na dlouhý podniky. Na gymplu je to jasný. Dravost, agresivita, soutěživost. Drtit tréninky co to jde. Chtít bejt nejlepší. Ten dnešní nadhled, to v mládí nebylo.

Později se k tomu přidal ještě jeden faktor. Bratrská rivalita. Brácha dělal to, co já, triatlon. Když jsme byli starší, začal se na mě dotahovat a já mu nechtěl dát nic zadarmo. Nebejt poražen bráchou, to byla pro mě velká motivace proč tomu dát maximum.

Kdy přišla nová perspektiva. Víc si výkony užívat, soustředit se na sebe? I když předpokládám, že touhu prohánět soupeře budeš mít napořád.
Když člověk od útlýho věku závodí, touha závodit v něm zůstane zakořeněná. Už ale tak nepřevládá. Dva roky po gymplu jsem do toho ještě šlapal. Odjel jsem, nejdřív do Spojených států, pak do Austrálie. Tam bylo ještě prioritou vítězit. Ale už jsem nešel v tréninku přes mrtvoly. Musel jsem vydělávat, starat se o sebe. Zlomilo se to celý v Austrálii, kde jsem se dostal k dlouhýmu běhání. Dravost z triatlonů šla stranou, už mě tolik nelákalo se někde vykrvit.

Jan Venca Francke s kapelkou

Co tě do toho bodu zlomu přivedlo?
Potkal jsem Australanku, která běhala dálky. Já do tý doby nedal nic přes dvě hodiny. Ani bych nečekal, že by mě to mohlo bavit. Ona na mě, ať s ní jdu ven na šest hodin. Nějak mě ukecala a mě to chytlo. Po cestě jsme se zastavili, pokochali se, objevil jsem nový místa. Překvapivě to bylo fajn.

Jak vypadá běhání dálek v Austrálii?
Austrálie mě nadchla. Hodně zajímavá zkušenost. Záleží samozřejmě, kde běháš. Mě osobně se nejvíc líbilo v Tasmánii. Tam není tolik jedovatých zvířat ani tam nejsou takový vedra. Najdeš tam odlehlý místa úplně bez turistů. Austrálie má pro našince exotickou atmosféru. Mísí se v ní zvláštní vůně, napětí ze zvířat, respekt k přírodě...

Já tam dělal i orienťák, a to bylo ještě drsnější. Prodíráš se podrostem a čekáš, jestli náhodou nešlápneš na nějakou potvoru. Nebo jsem tam jel svoji první dálku na kole. Končily mi víza, ale nechtělo se mi letět zpátky domů ze Sydney. Tak jsem si přebookoval odlet z Perthu. Měsíc jsem tam jel přes celý kontinent na kole. Na vlastní pěst. Byla to mladická nerozvážnost a zároveň prostě nejlepší škola.

Začal jsi v Austrálii a dostal se až na Aljašku...
Vyrazil jsem tehdy s Honzou Kopkou na snowbike do Laponska. Sever mě dostal. Jeden českej cestovatel tomu říká nákaza polárním bacilem. Na tamní krajině vlastně není nic mimořádnýho. Zaoblený hory, mělký údolí, nízký stromy. Ale ten obrovskej prostor, ten zvláštní severskej klid.

Visí tam ve vzduchu něco nepopsatelnýho a ty seš toho součástí. Kdo to zažil na vlastní kůži, chápe. A jelikož mám pořád závodní povahu, jezdím teď tím směrem na extrémní závody. Sám bych se nedokázal motivovat. Závod je bonus. Síla, která Tě nutí šlapat dál, i když seš na kaši.

Jan Venca Francke v cíli Yukon Arctic Ultra

Máš to pestrý!
Pestrost a všestrannost, to je můj klíč ke spokojenosti. Začínal jsem jako plavec na pětadvaceti metrech. Ode zdi ke zdi. To nechceš zažívat. Ve sportu i mimo něj. Baví mě teď hodně kapela, máme novýho bubeníka a šlape nám to.

Jaký pocity Ti naskakujou uprostřed extrémních podniků? A co Tě nutí se znova a znova vrhat do míst, na kterých zažíváš takovou hranu?
Na mojí přednášce mi posluchač, doktor se specializací na závislosti, řekl, že pocity ultramaratonců potažmo extrémních sportovců jsou plně srovnatelný s pocity jeho pacientů. Euforie a krize na střídačku. Během těch stavů se uvolňujou návykový hormony. Ty pocity se jinak těžce popisujou. Dost často Ti ale zpětným pohledem z bezpečí cíle přijdou ty nejvíc nepříjemný pocity nejlepší. Sebetrýznění, po kterým následuje touha jít do toho znova.

Co pocit divokýho zvířete?
Zvířecí pocit, při kterým splýváš s přírodou, stáváš se její součástí, ten je nádhernej. Na druhou stranu, při Yukon Arctic Ultra jsem vůbec necítil, že tam patřím. Naopak, měl jsem pocit, že jsem úplně malinkatej, bezmocnej človíček. Po prvních třech stech kilometrech úplně na dně uprostřed divočiny. Pronásledovaly mě smečky zvědavých vlků. Totální vyčerpání, fyzický i psychický. Ty vlky kolem sebe jsem vnímal. Věděl jsem, že kdyby zaútočili, nemám šanci. Uklidňovalo mě, že ta pravděpodobnost je naprosto minimální. Nicméně i tak jsou to zážitky, který si nepřeješ zopakovat. Pocit divokýho zvířete a splynutí s přírodou bude jinej v civilizovaný divočině Evropy, v našich Jizerkách, na Yukonu nebo na Aljašce.

Spine Race 2020

Na webu Spine Race jsem se dočetl, že je to „one of the worlds toughests endurance races“. Jak moc drsnej ten závod ve skutečnosti je a jak moc je to marketingová masírka?
Určitě je to mediálně masírovanej závod. Na druhou stranu... je fakt brutální. Podmínky, který tam vládnou, dokážou s člověkem pořádně zamávat. Zvlášť pokud je podcení, což byl trochu i můj případ.

Říkal jsem si, že když jsem dal Yukon, už mě nic nerozhodí. Anglická zima mě ale svoji nevlídností překvapila. Ze 430 kilometrů dupeš odhadem 300 kilometrů v bahně. Bahno Ti vcucává boty. Fouká vítr. Prší a je kolem nuly. Pořád mokro. Pořád se spěchá. Na Yukonu si jdeš svoje tempo, ale na Spine Race regulérně závodíš. Jsou to závody v nespaní. Nejrychlejší borci tři dny v kuse klušou. Jasmine Paris, držitelka rekordu, spala za celej závod dvě a půl hodiny (pozn. doběhnout do cíle jí trvalo něco málo přes 83 hodin). V tom je to náročný. Spánková deprivace Tě dokáže dostat do hnusnejch stavů. Proto víc jak půlka lidí nedokončí.

Koukal jsem na startovku, je plná Britů. Prvních patnáct borců v cíli je mix národností. Pak už je to hodně lokální záležitost. Čím to?
V Británii je tenhle závod pojem. I přes vysoký startovný je limit během chvíle naplněnej. Něco jako Beskydská sedmička u nás. Kdo na ostrovech běhá ultra, ten by si měl alespoň jednou Spine Race zaběhnout. Pro ty, co si netroufnou na dlouhou trať, je tam ještě Challenger. Polovička.

Jak ses k tomu závodu dostal. Pokukoval jsi po něm po očku už dlouho?
Ani ne. Měl jsem přednášku na Trail Running Festivalu. Zašel jsem si taky poslechnout Pavla Paloncýho. Dali jsme se do řeči. Mimo jiný o Spine Race, kde je Palonc jako doma. Zaujalo mě to, ale 950 liber startovnýho bych nedal. Shodou okolností mezi mý sponzory patří český distributor značky Montane, která je hlavním partnerem Spine Race. Napsal jsem svýmu sponzorovi, jestli by to nešlo nějak zařídit. Spontánně. Počítal jsem s tím, že to nepůjde. Pět týdnů před závodem jsem se dozvěděl, že to klaplo.

Jan Venca Francke na Spine Race Jan Venca Francke a poezie Pennies

Začal si trénovat? Když jsem četl Tvůj blog, tak jsem si z něj vzal asi tohle: zaprvý, nebyl čas na trénink, zadruhý po prvním dni jsi přehodnotil cíl ze „závodit“ na „doběhnout“, zatřetí v cíli jsi skončil v první desítce, čili v elitě.
Pravda je, že jsem ten závod neznal. Pět týdnů před startem jsem věděl, že je dlouhej 430 kilometrů a že tam prší. Když jsem odjížděl, měl jsem ambici, že se tam poperu dejme tomu o pátý místo. Během prvního dne jsem se ocitnul na zhruba pětadvacátým místě, možná ještě dál. Fyzicky jsem na tom nebyl dobře. Celej den běžíš a večer zjistíš, že seš vyřízenej a nemůžeš dál. Kdybych pokračoval se špičkou, nedokončil bych. Ke konci závodu se mi přiblížila desítka, tak jsem se ještě zmáčknul (pozn. v cíli z toho bylo devátý místo a čas 123:41:37).

Podle mě se na ten závod nedá natrénovat jako třeba na maraton za rok, za dva. Abys to dal, musíš mít sakra dlouho historii v běhání ultra nebo v jiných sportech.
Chce to mít skvělej fyzickej základ a ten průběžně udržovat. Určitě bych na to netrénoval nárazově brutálníma objemama. Běhat čtyřicet kilometrů každej den, odejdou mi klouby, šlachy... Spíš jsem vzal batoh a šel na osm hodin do lesa chodit rychle. Abych si zvyknul. Stejně ve finále rozhoduje psychika. Na plný čáře. První tři dny dostává zabrat tělo, pak už je to v hlavě. Běhá to borec, kterej už sedmkrát vzdal v poslední fázi závodu. Buď mu odešla hlava, nebo se totálně vyčerpal. Přitom pokaždý bojoval o první místo.

Mě naštěstí hlava funguje dobře. Ještě nikdy mě nepoložila tak, že bych se sesypal a musel to zabalit. Stát se to ale může, všechno je jednou poprvý. Jsem spíš flegmatik, když je to potřeba. Dokážu vypnout, fungovat v krizovejch situacích, což se hodí.

Jan Venca Francke v zasněžených Pennies Jan Venca Francke čelovky v dešti na Spine Race

Když to shrneš, jaké musíš mít předpoklady k tomu, aby ses umístil na špici Spine Race?
Tak především bys měl mít zkušenosti alespoň ze stomílovejch závodů, aby tě vůbec pustili na start. Na špici je potřeba velmi dobrá fyzická a psychická zdatnost. Musíš se smířit s přírodníma podmínkama, který vládnou na trati. Pak je tady to nespaní. Za sebe to vidím jako největší z problémů.

Velkej faktor je orientace v terénu. Běží se sice po dálkový trase Pennine Way, ale cest je tam podstatně víc. Zabloudit není problém. Stává se to i těm, kteří jdou opakovaně. Prostě přijdou povodně, strhnou stezku, tak se to táhne jinudy. Navigačně nejtěžší část trasy je navíc až ke konci, kdy už hlava přestává fungovat.

Byly vůbec nějaké momenty, kdy sis to užíval?
Hory. Ty mě nabíjí. Když jsem šel na nejvyšší kopec na trati, Cross Fell, brutálně foukalo. Zmizelo bahno, místo toho tam byl sníh. Z toho jsem měl dobrej pocit. Cejtil jsem se tak dravě. A pak přišla ta chata pod vrcholem. Kamenná útulna. Zarostlej týpek, co vypadal jako Santa Claus, v ní vařil čínskou polívku. Mělo to atmosféru. A pak jsem si to samozřejmě užíval před cílem.

To mě zaujalo. Vydoloval jsi ze sebe poslední síly a pustil ses do neuvěřitelný stíhačky. Nečekal jsem to.
Ani já ne. Dostali jsme se do hor na hranicích se Skotskem. The Cheviots. A jak říkám, hory mě nabíjí, cítím v nich energii, chovám se najednou jinak. Chytl jsem slinu a vybičoval se k běhu. Utekl jsem svý skupince a přetahoval se o první desítku s jedním Japoncem. Ke konci jsem zase zvolnil. Ale to už jsem byl sám a měl dvacet kilometrů do cíle. V tomhle momentě už to prostě dáš, i kdybys tam měl umřít.

Kamenná chata pro Cross Fell, oáza na trati Spine Race Končeně v cíli Spine Race. Vytoužená stěna hotelu

Jaký máš další plány? Vítěz letošního Spine Race patří mezi patnáct vyvolených, kteří dokončili Barkley Maraton. Neláká Tě to zkusit?
V plánu to nemám. Už jen se tam dostat je velký otazník. Ale nemůžu říct, že mě to nezajímá. Pavel Paloncý to běžel a prohlásil, že je to opravdu extrémní závod. Když už to říká i Palonc, tak to má svoji váhu. Moje plány jsou jiný. V únoru bych si chtěl dát v Laponsku tréninkově se sáňkama extrémní závod na 300 kilometrů. A další zimu Iditarod 1 000 mil. Lidí, co tuhle výzvu dokončí moc není. Chci to zkusit.

Hodně štěstí!

PS. Na závěr přidám dva užitečné odkazy: Osobní stránky Jan Venca Francke pro více info a běžecký festival Mácháč Run Fest, který Venca pořádá a který mám naběhaný. Vřele doporučuji. Rodinná atmosféra na břehu jezera a parádní okruhy 5-10-25-60 kilometrů po divokých stezkách zvlněnou krajinou Máchova kraje;)

Chci na Homepage!