Podzimní srdce Jizerských hor

01/06/2020 | Trasy | 31km | Jizerské hory

Vrcholové partie Jizerských hor patří k místům, která mám obzvláště rád. Stezky stranou nejrušnějších turistických cest, drsné podnebí, divoká příroda skandinávského rázu. Láká mě ji označit za panenskou, ale sám před sebou bych se musel stydět. Hřebeny Jizerek nejprve zplundrovali skláři, aby měli čím krmit sklářské pece. O několik století později dílo zkázy dokonaly emise z polských uhelných elektráren. Vzpomínám na to, jak jsem v druhé polovině devadesátých let jezdil na kole bezlesými horami a v rezervacích míjel němá torza mrtvých smrků. Dnes už je v horách veseleji, možná bude příroda zase brzy panensky nedotčená. I když, kdoví...

Jizerské hory podzimní Frýdlantské Cimbuří

Přeběhy jsou perfektní běžeckou disciplínou. Není nad to si ráno přivstat a přeběhnout tiché a klidné hory. Nasednout na vlak, nechat se zavézt za město co nejblíže jejich úpatí, vystoupit a s čistou hlavou se vydat vstříc dobrodružsví. Pokud bydlíš v Liberci, seběhneš divočinou hor skoro až ke dveřím svého domu (pokud patříš k těm šťastnějším, tak s minimem asfaltu a dlažebních kostek). Přeběh Jizerek jsem podniknul ve vrcholícím podzimu v polovině října. Vstávání bylo kruté. Vlak odjížděl z nádraží v šest hodin. Můj parťák mě proklínal. V Bílém potoce byla naše těla ještě ztuhlá časným ránem. Škrábali jsme se na Frýdlantské cimbuří jako mátohy. Na vyhlídce objevili nataženou slackline, kousek za ní překračovali spící hochy a děvčata. Cesta z Frýdlantského cimbuří přes Polední kameny a Vlčí louku vede divočinou. Užili jsme si ji v ranním oparu dosyta. Pod Smědavskou horou naše nohy vstoupily do "civilizace", respektive na široké turistické cesty. Kneipa, Čihadla, Rozmezí. Štěrk, asfalt a panely bez lidí. Ti se mezitím začali probouzet v nížinách a horských údolích.

Před námi druhá pasáž vedoucí divočinou. Odbočili jsme z panelové cesty na Rozmezí a stoupali do mírného kopce směrem k Sněžným věžičkám a Černé hoře. Mix stezek a povalových chodníků umístěných do tiché krajiny. Srdce hor. Přeběhli jsme hřeben Holubníku. Vylezli jsme na vrcholové skalisko a vydali se směrem na Ptačí kupy. Pro mě jsou Ptačí kupy nejmagičtějším místem celé trasy. Kdysi zde pukla skála. Poutníci po horách od té doby touto puklinou procházejí přímo po červené turistické značce. Zbývaly závěrečné kilometry. Lesní pasáž z Hřebínku na bedřichovskou přehradu nám umožnila vydechnout. Široká cesta vedoucí takřka po rovině, malá asfaltová mezihra a zkratka k přehradě. Ač je značená zelenou turistickou značkou, je třeba dávat na Hejnické cestě pozor a zavčasu odbočit vpravo na stezku. Důvěrně známá místa. Proběhli jsme se po povalovém chodníku kolem levého břehu (bez koupele) a pokračovali kanálem Černé Nisy, což je místo, kde zpravidla vše začíná, nebo končí. Z Maliníku pak už jen hurá z kopce dolů. Tou dobou ještě neměl Stánek Maliník takový věhlas (a tak věhlasné provozovatele). Dnes bychom se tam určitě zastavili:-)

Stáhnout GPX

Běhání na povalovém chodníku pod Černou horou Běhání na vyhlídku nad Frýdlantským cimbuří Jizerské hory Holubník v mlze

Chci na Homepage!